Články za měsíc Červen 2011

Velekněžka se vynořila ze stínů, vystoupala k altánku a hned se začala věnovat Heathovi a Erikovi. Nejdřív se dotkla Erikova obličeje a prohlédla krvavé škrábance, které mu na pažích způsobili duchové, když s je marně snažil odehnat od mého bývalého. Přiložila mu na rány ruce a já na vlastní oči viděla, že krev okamžitě zasychá. Erik si oddechl, jako by se právě zbavil nepříjemné bolesti. „To se zahojí. Až se vrátíš do školy, přijď na ošetřovnu a já ti dám mast, po které to přestane pálit.“ Pohladila ho po tváři a on zrudl jako rak. „Prokázal jsi odvahu upířího bojovníka, když jsi zůstal s tím chlapcem a bránil ho. Jsem na tebe pyšná, Eriku Nighte, a bohyně také.“ Její pochvala mi udělala ohromnou radost. Taky jsem na něj byla pyšná. Vtom jsem zaslechla souhlasné mumlání a zjistila, že Dcery a Synové temnoty se vrátili k altánku a shromáždili se na schodech. Jak dlouho už se na nás dívají?… Celý článek ›

„Heathe! Co tady sakra děláš?“ „Pořád jsi nevolala.“ Objal mě, ostatních si vůbec nevšímal. Ani jsem nepotřebovala jasné měsíční světlo, abych rozeznala, že má oči podlité krví. „Stýskalo se mi po tobě, Zo!“ vyhrkl a já ucítila z jeho dechu pivo. „Heathe. Musíš odsud…“ „Ne. Ať zůstane,“ skočila mi do řeči Afrodita. Heath se podíval, kdo to mluví, a já si dokázala živě představit, jaký to pro něj musí být pohled. Stála v kuželu světla, které se mísilo s tomkovicovým kouřem a vytvářelo dojem, že je pod vodou. Červené hedvábné šaty jí přiléhaly ke křivkám. Hříva blonďatých vlasů jí spadala do půli zad. Koutky úst měla zvednuté v zlém úsměvu, jenomže Heath si ho samozřejmě vyloží úplně špatně, bude mu připadat milý. Jak ho znám, mlžných duchů, kteří zapomněli na pohár a upírali teď prázdné oči na něj, si ani nevšimne, stejně jako toho, že Afrodita má skelné a… Celý článek ›

„Hezké šaty, Zoey. Mám jedny staré, přesně takové. Vlastně počkej! To jsou přece ony.“ Afrodita se zasmála takovým tím způsobem, jako že ona už je dospělá a já jsem jenom malá holka. Fakt nesnáším, když tohle starší holky dělají. Jasně, má přede mnou pár let náskok, ale já mám náhodou taky prsa. Usmála jsem se, schválně nasadila opravdu hloupoučce nevinný tón a začala lhát, jako když tiskne. Myslím, že jsem to zahrála celkem dobře na to, jak jsem mizerná lhářka, že se na mě před chvílí vrhl duch a všichni kolem na mě civí a poslouchají nás. „Čau, Afrodito! Hele, zrovna jsem četla v učebnici pro sextány, co mi dala Neferet, jak je důležité, aby předsedkyně Dcer temnoty každého nováčka přivítala a uvedla mezi ostatní. Určitě jsi hrdá, že plníš svoje úkoly na jedničku.“ Přistoupila jsem k ní blíž a ztlumila hlas, takže mě nemohl slyšet nikdo jiný než ona. „A musím říct, že… Celý článek ›

Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla. „Copak, Skylare?“ Pomaličku jsem k němu natáhla ruku, protože jsem si dobře pamatovala, že údajně kouše. Byla jsem z duše ráda, že Nala se pro změnu trochu zatoulala – Skylar by si moji ubohou malinkatou kočičku určitě dal k snídani. „Čičičí!“ Zrzavý kocour se na mě zkoumavě zahleděl (asi uvažoval, jak velký kus masa mi má uhryznout). Konečně dospěl k rozhodnutí, přestal se ježit a vydal se ke mně. Otřel se mi o nohy, pro jistotu ještě naposledy zuřivě zasyčel na výklenek a pak zamířil chodbou k Neferetině pokoji. „Co to do něj sakra vjelo?“ Nejistě jsem do výklenku nakoukla. Netušila jsem, co mohlo známého rváče, jako je Skylar, přimět k takové reakci, ale pak jsem spatřila Afroditu a hrozně se lekla. Seděla na podlaze ve stínu pod římsou, na které stála hezká soška… Celý článek ›

Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy (tu hru miluju od doby, co jsem viděla starou filmovou adaptaci s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem). Když jsem vyšla na chodbu, odchytila mě Neferet a zeptala se, jak daleko jsem se dostala v té učebnici pro vyšší ročník. Musela jsem přiznat, že moc daleko ne (v překladu: ani jsem se do ní nepodívala), a… Celý článek ›

„To bylo nejmonumentálnější vyvolávání kruhu, jaké jsem kdy zažil!“ rozplýval se Damien, když jsem se rozloučila se živly a začali jsme sbírat ze země svíčky a ohořelý svazek bylin. „Já myslela, že monumentální můžou být jenom paláce a tak,“ řekla Shaunee. „Znamená to ,mocný, velkolepě působící‘ a v tomhle smyslu můžeš tím výrazem označit cokoli,“ objasnil jí to. „V tom případě se s tebou projednou nebudu hádat,“ odvětila a všichni kromě Erin na ni zůstali udiveně koukat. „Jo, tenhle kruh byl monumentální,“ řeklo její dvojče. „Víte, že jsem doopravdy cítila zemi, když ji Zoey přivolala?“ poznamenala Stevie Rae. „Bylo to, jako bych se najednou ocitla v zeleném osení. Vlastně ne, neocitla jsem se v něm, spíš jako bych já sama byla to osení.“ „Já vím přesně, jak to myslíš. Když přivolala oheň, cítila jsem, jak hořím,“ řekla Shaunee. Zatímco si ti čtyři vesele povídali,… Celý článek ›

„Doufám, že sem ostatní trefí,“ řekla jsem a rozhlédla se. Čekaly jsme se Stevie Rae pod velkým dubem. „Včera tady takováhle tma nebyla.“ „Dneska je zataženo, takže měsíční světlo neprojde přes mraky. Ale neboj se, jak se postupně proměňujeme, bezvadně se nám zlepšuje noční vidění. Řekla bych, že vidím možná líp než Nala.“ Kamarádka kočku láskyplně podrbala za ušima a Nala zavřela oči a začala příst. „Určitě nás najdou.“ Opřela jsem se o kmen a ponořila se do chmurných myšlenek. Měli jsme výbornou večeři – vážně fantastické grilované kuře, ochucenou rýži a cukrový hrášek (kdyby nic jiného, vaří tady doopravdy skvěle). Všechno bylo v pohodě. Dokud kolem našeho stolu neprošel Erik a nepozdravil mě. Jeho „ahoj“ totiž nebylo žádné „ahoj, Červenko, pořád se mi líbíš“. Bylo to prostě „ahoj, Zoey“. Tečka. Nic víc. Nandal si jídlo a šel ke stolu se dvěma jinými kluky,… Celý článek ›

„Na tom něco bude,“ řekl Damien. „Vstoupila do Dcer temnoty,“ oznámila Shaunee. „Co?!“ vypískl a hlas mu přitom vyletěl asi o dvacet oktáv. „Nechte ji na pokoji,“ přispěla mi okamžitě na pomoc Stevie Rae. „Zkoumá terén.“ „Zkoumá terén? To mě podrž. Jestli se vážně dala k nim, tak to spíš provádí frontální útok na nepřátelskou linii,“ řekl Damien. „Vstoupila tam,“ stála za svým Shaunee. „Slyšely jsme, jak o tom mluví,“ přidala se Erin. „Hej! Já jsem ještě pořád tady!“ ozvala jsem se. „Co máš v plánu?“ zeptal se mě Damien. „Vlastně přesně nevím,“ přiznala jsem. „Tak to honem něco vymysli, jinak si tě ježibaby dají k svačině,“ poradila mi Erin. „Jo,“ přisvědčila Shaunee a pro názornost zlovolně napíchla na vidličku salátový list. „No tak! Nemusí přece něco vymýšlet sama. Od čeho má nás?“ Stevie Rae si založila ruce na prsou a vyčítavě se na dvojčata… Celý článek ›

„Ahoj, babi, to jsem já.“ „Jé, ptáčátko! Jak se máš, zlato?“ Usmála jsem se a otřela si oči. „Dobře, babi. Jenom se mi po tobě stýská.“ „Mně po tobě taky.“ Zaváhala. „Volala ti máma?“ „Ne.“ Babička vzdychla. „Víš, zlato, třeba tě nechce rozptylovat, když si teď zvykáš v novém prostředí. Řekla jsem jí, že teď budeš mít den a noc převrácené, jak mi to vysvětlovala Neferet.“ „Dík, babi, ale v tom to asi nebude.“ „Možná se ti snažila dovolat, ale tys to zrovna nezvedala. Včera jsem ti volala na mobil, ale mělas tam jen hlasovou schránku.“ Provinile jsem si uvědomila, že jsem si zprávy vůbec neposlechla. „Zapomněla jsem ho dát do nabíječky a nechala ho na pokoji. Mrzí mě, že jsem nebyla na příjmu.“ Abych jí to vynahradila (a taky abychom mohly tohle téma opustit), uzavřela jsem: „Až se vrátím na kolej, zkontroluju příchozí hovory. Třeba máma přece jenom volala.“ „Dobře,… Celý článek ›

Rozhodla jsem se, že si promluvím s Neferet. Přemýšlela jsem o tom, když jsme se Stevie Rae druhý den hltaly snídani. Nechtěla jsem jí ale vykládat o svých divných reakcích na živly, pořád platilo, co jsem řekla spolubydlící – třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Co kdybych musela jít na nějaký test nadání nebo tak něco (v téhle škole je možné všechno!) a zjistilo se, že mám akorát tak příliš bujnou fantazii? To jsem nehodlala riskovat. Prostě si to zatím nechám pro sebe a počkám, jak se to bude vyvíjet. Nebudu mluvit ani o Elizabethině duchu, ještě by si o mně Neferet začala myslet, že jsem cvok… Je bezvadná učitelka, to ano, ale přece jen je taky dospělá. Už to slyším: „To se ti jen zdálo, procházíš teď velkou proměnou a pochopitelně jsi předrážděná…“ Ale o té krvi si s ní prostě popovídat musím, to se nedá nic dělat. (Brrr… Jestli mi tolik chutná, proč se mi pořád ještě zvedá žaludek… Celý článek ›

Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořád America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky jsem zamumlala něco jako „já vím“ nebo „máš pravdu“, protože mi určitě vyčítala, že jsem se dneska chovala jako úplné pako, a v tom jsem s ní bohužel souhlasila. Když jsem měla sendvič hotový, popadla jsem pytlík preclíků (Stevie Rae nelhala, ve skříňkách nebylo po chipsech nebo sušenkách ani stopy), láhev coly… Celý článek ›

„Jsi v pohodě?“ „Jo, úplně. Všechno je OK.“ Byla to lež. „Mně to tak nepřipadá,“ řekl Erik. „Můžu si přisednout?“ „Jasně,“ přisvědčila jsem bezvýrazně. Věděla jsem, že mám nos rudý jako ředkvička. Určitě mě slyšel, jak trapně popotahuju, a mněla jsem neblahé tušení, že viděl aspoň kousek té děsivé scény mezi mnou a Heathem. Vždycky když jsem si začala myslet, že tahle noc už nemůže být horší, něco mě okamžitě vyvedlo z omylu. Střelila jsem po něm pohledem a pak si řekla: Ale co, vždyť je to úplně fuk. „Kdybys to náhodou ještě netušil, tak ta holka, která tě včera večer přistihla na chodbě s Afroditou, jsem byla já.“ Zůstal naprosto v klidu. „Já vím a mrzí mě, žes to viděla. Nechci, aby sis o mně udělala špatnou představu.“ „Co je podle tebe špatná představa?“ „Že s Afroditou něco mám.“ „To není moje věc,“ řekla jsem. Pokrčil rameny. „Jen chci, abys… Celý článek ›

Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou. Co jsem to udělala? Co se to se mnou děje? A pak jsem někde nad sebou zaslechla zamňoukání. Jenomže to nebylo žádné obyčejné zamňoukání, jaké by vydala normální kočka. Znělo hrozně naštvaně, něco jako „mňááu-huf-mňááu-huf“. Podívala jsem se nahoru. Na větvi, která se dotýkala vršku zdi, balancovala malá zrzavá číča. Upírala na mě obrovské oči a na první pohled vypadala rozzlobeně. „Jak ses tam dostala?“ „Mňau-huf,“ oznámila mi, kýchla a udělala krůček ke mně. „No pojď sem, čičičí,“ lákala jsem ji. „Mňau-au-huf,“ namítla a opatrně se posunula asi tak o půl tlapky. „To… Celý článek ›

„Tady to je.“ Stevie Rae se zastavila u schodů, které vedly ke vchodu do kruhové cihlové budovy umístěné na malé vyvýšenině u východní zdi. Tvářila se rozpačitě a trochu provinile. Pavilon stínily velikánské duby, takže se topil v černočerné tmě, jenom u vchodu poblikávala lucerna nebo svíčka. Ve vysokých gotických oknech, která vypadala jako vitrážová, nebylo po světle ani památky. „Fajn, díky za ty žaludeční pastilky.“ Snažila jsem se, aby to znělo, jako že nemám strach. „A drž mi místo u večeře. Tohle určitě nebude trvat dlouho. Až skončíme, přidám se k vám.“ „Nemusíš nikam spěchat. Vážně. Třeba tady potkáš někoho zajímavého a budete si chtít povídat. To vůbec není problém, nenaštvu se nebo tak něco. A Damienovi a dvojčatům prostě řeknu, že zkoumáš terén.“ „Já mezi ně nezapadnu, Stevie Rae. Nebudu jako ony.“ „Věřím ti,“ odpověděla, ale oči měla podezřele… Celý článek ›

V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je tady pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech. „Stevie Rae, stalo se něco?“ „No, vlastně ano. Bude to pro tebe asi šok.“ „Co? Ten úplňkový obřad?“ Píchlo mě v břiše. „Ne, ten se ti bude líbit – myslím tenhle oficiální.“ Nenápadně mi tak naznačila, že ten další s Dcerami temnoty se mi líbit nebude, ale o tom se mi zrovna v tu chvíli přemýšlet nechtělo. Pak se nadechla a řekla něco, proti čemu nějaké Dcery temnoty vypadaly jako bezvýznamná maličkost. „Před hodinou umřela jedna holka.“ „Cože? Jak?“ „Jako obvykle. Nezvládla proměnu a její tělo zkrátka…“ Odmlčela se a zachvěla. „Stalo se to, když nám končila hodina taekwonda. Vzpomínám si, že při rozcvičce hodně kašlala, jako by se jí špatně dýchalo, ale vůbec mě nenapadlo,… Celý článek ›

Šerm byl absolutně super, což mě hodně překvapilo. Hodina se konala ve velkém sále vedle tělocvičny, který díky zrcadlové stěně vypadal jako taneční studio. Na jedné straně místnosti visely od stropu figuríny velikosti člověka, které mi připomínaly trojrozměrné střelecké terče. Profesoru Lankfordovi všichni říkali Drak Lankford nebo prostě jenom Drak. Hned mi došlo proč. Jeho tetování mělo podobu dvou draků, jejichž hadovitá těla se mu vinula po linii čelistí až k obočí. Z otevřených tlam šlehaly k měsíčnímu srpku plameny. Byla to nádhera, vůbec jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Drak byl navíc první dospělý upíří muž, kterého jsem viděla zblízka. Nejdřív jsem z toho byla trochu vedle. Kdybyste se mě zeptali, jak si představuju typického upířího chlapa, byl by to přesně jeho opak. Asi jsem měla zafixovaný ten stereotyp z filmů – vysoký, nebezpečný, drsně hezký. Něco jak Vin Diesel. Jenomže Drak… Celý článek ›

Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá. „Zoey! Držíme ti plac!“ vykřikla Stevie Rae, jakmile jsem vkročila do třídy. Seděla vedle Damiena a vzrušením doslova nadskakovala. Už zase mi připomněla nadšené štěně a to se mi moc líbilo. Vážně jsem měla radost, že ji znovu vidím. „Hej, hej, hej! Pověz mi úplně všechno! Co dramaťák? Bavilo tě to? Co říkáš profesorce Nolanové? Že má boží tetování? Mně trochu připomíná masku.“ Damien ji chytil za ruku. „Hezky se nadechni a chvíli mlč, ať může odpovědět.“ „Promiň,“ hlesla provinile. „No, řekla bych, že Nolanová asi má boží tetování, nejsem si úplně jistá,“ řekla jsem. „Nejseš si jistá?“ „Tak nějak jsem se na ni nesoustředila.“ „Jak to?“ zeptala se a pak přimhouřila oči.… Celý článek ›

„Zoey! Tady!“ Když jsem uslyšela Damienův hlas a viděla, jak mává k prázdné lavici vedle sebe, málem jsem se rozbrečela úlevou. „Ahoj.“ Posadila jsem se a vděčně se na něj usmála. „Připravená na první den?“ Ne. Přikývla jsem. „Jasně.“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale zrovna v tu chvíli pětkrát zazvonilo, a než stačila doznít ozvěna, do třídy vstoupila Neferet. Měla na sobě dlouhou černou sukni s rozparkem, takže byly vidět úžasné kozačky na jehlovém podpatku, a tmavě fialový hedvábný svetřík. Na levé straně měl stříbrnou výšivku znázorňující bohyni třímající v pozdvižených rukou srpek měsíce. Kaštanové vlasy si Neferet zapletla do tlustého copu. Díky jemným vlnovkám tetování, které jí rámovaly obličej, vypadala jako nějaká starověká válečná kněžka. Usmála se na nás a já si hned všimla, že celá třída je jejím charismatem stejně uchvácená jako já. „Dobrý večer! Na… Celý článek ›

Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá. Dokonce jsem neměla ni žádný ošklivý sen. Zdálo se mi totiž o kočkách. No… Celý článek ›

„Podle mě Afrodita na tu svou hypertrofovanou ctižádost jednou doplatí,“ poznamenal Damien. „Hypertrofovaný,“ vysvětlila Stevie Rae, „znamená přehnaný, přebujelý.“ „Zrovna tohle slovo náhodou znám,“ podotkla jsem a dál se dívala za Afroditou a jejími poskoky. „Nedávno jsme na něj narazili v biologii.“ „Strašně ráda bych jí to hyper něco vymlátila z hlavy,“ řekla Erin. „Já ti ji přitom podržím, ségra,“ řekla Shaunee. „Ne! Tohle už jsme probírali, děcka. Za rvačky jsou ošklivé tresty. Fakticky ošklivé. Za to vám nestojí.“ Všimla jsem si, že dvojčata zbledla, a chtěla jsem se zeptat, o jakých ošklivých trestech je řeč, ale Stevie Rae se hned obrátila ke mně. „Dávej si pozor, Zoey. Dcery temnoty, a hlavně Afrodita, občas dokážou být úžasně milé, a právě v takových chvílích jsou nejnebezpečnější.“ Zavrtěla jsem hlavou. „No, já na žádnou jejich úplňkovou akci stejně… Celý článek ›

Musím říct, že jídelna byla fantastická. Před vchodem se skvěla stříbrná orientační tabule a místnost sama neměla vůbec nic společného s obřím mrazákem, kterému říkali „jídelna“ na Jižní střední a kde byla tak mizerná akustika, že jsem často vůbec netušila, co Kayla žvaní, i když jsme seděly přímo vedle sebe. Tady bylo teplo a hezky. Stěny byly zase z toho černého kamene a hrubých cihel, stoly z těžkého dřeva a patřily k nim lavice s polstrovanými sedadly i opěradly. Ke každému stolu se vešlo asi tak šest lidí. Byly uspořádané paprskovitě od ústředního stolu, u kterého ale nikdo neseděl, ačkoli se doslova pohýbal pod spoustou ovoce, sýrů a masa. Taky na něm stála křišťálová číše plná tekutiny, která podezřele připomínala červené víno. (Víno ve škole?) Jídelna měla nízký strop a vzadu řadu oken plus jedno francouzské. Těžké vínově rudé sametové závěsy byly roztažené, takže jsem… Celý článek ›

Část Školy noci, která sloužila jako studentské koleje, byla až na opačné straně areálu, takže jsme šly poměrně dlouho. Neferet asi záměrně nikam nespěchala, abych měla dost času klást jí otázky a rozhlížet se po okolí. Vůbec mi to nevadilo. Jak jsme šly podél dlouhatánského shluku budov, který připomínal hrad, upozorňovala mě na různé maličkosti a já si tady začínala připadat míň jako cizinka. Cítila jsem se trochu rozhozená, ale v dobrém slova smyslu. A prostě jen tak jít bylo normální. Bude to asi znít divně, ale znovu jsem si připadala, jako že jsem to já. Nekašlala jsem. Nic mě nebolelo, dokonce už ani hlava. Úplně, naprosto a totálně jsem zapomněla na tu trapnou scénu, ke které jsem se před chvílí připletla. Už jsem ji vymazala z paměti – schválně, jak jinak. Fakticky jsem k definitivnímu životnímu zvratu a divnému znamení nepotřebovala žádný další stres. Takže – jaký orální sex? Co to… Celý článek ›