Články za měsíc Duben 2011

„Kolik je hodin?“ Šly jsme úzkou chodbou, která se mírně stáčela. Zdi byly ze zvláštní kombinace tmavého kamene a hrubých cihel. V pravidelných rozestupech visely z černých železných háků staromódní plynové lampy. Vydávaly měkké žluté světlo, které bylo naštěstí k mým očím velice milosrdné. V chodbě nebyla okna a celou cestu jsme nikoho nepotkaly (i když jsem se pořád nervózně rozhlížela a představovala si, jak asi budou vypadat upíří kluci a holky). „Jsou skoro čtyři ráno, a to znamená, že před hodinou skončilo vyučování,“ řekla Neferet, a když viděla můj totálně šokovaný výraz, pousmála se. „Výuka začíná v osm večer a končí ve tři ráno,“ vysvětlila. „Učitelé pak do půl čtvrté poskytují studentům konzultace. Tělocvična je otevřená do svítání. Až dokončíš proměnu, přesný čas východu slunce vycítíš automaticky, ale do té doby ho najdeš napsaný v každé učebně,… Celý článek ›

Krásná, podívej, mračna víří. Krásná, podívej, déšť sem míří… Do mysli mi vplula slova prastaré písně. Asi se mi znovu zdá o babičce Redbirdové. Hned jsem se cítila v teple, v bezpečí, šťastná a to se mi moc líbilo, protože poslední dobou mi bylo pěkně mizerně… jenom jsem si nedokázala přesně vzpomenout proč. Hm. Divné. Kdo to řekl? Kukuřička na špičce stvolu… Babiččina ukolébavka zněla dál a já se převalila na bok, stočila do klubíčka a s povzdechem zavrtala tvář do měkkého polštáře. Jenomže jakmile jsem pohnula hlavou, vystřelila mi do spánků nepříjemná bolest a roztříštila mou spokojenost jako kulka skleněnou tabuli, protože se mi naráz vybavily události uplynulého dne. Měním se v upíra. Utekla jsem z domova. Upadla jsem a pak jsem prožila klinickou smrt nebo co. Měním se v upíra. Do háje. Kruci, mně asi praskne hlava. „Ptáčku! Jsi vzhůru, holčičko?“ Zamrkala jsem, a když jsem… Celý článek ›

Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.) Taky mi teklo z nosu. A ne jen tak trošičku. Musela jsem si každou chvíli utřít nudli rukávem mikiny (já vím, hnus). Nemohla jsem dýchat jinak než pusou, jenomže o to víc jsem kašlala a bolest na prsou byla čím dál tím horší. Marně jsem vzpomínala, na co vlastně umírají ti, kdo nezvládnou úplnou proměnu v upíra. Na infarkt? Anebo se ukašlou a usmrkají k smrti? Nemysli na to! Musím najít babičku. I když si třeba neví s něčím rady, vždycky nakonec na něco přijde. Ona rozumí lidem. Prý proto, že… Celý článek ›

Sedla jsem si na postel a rozkašlala se. Slyšela jsem, jak máma rozčileně telefonuje na pohotovostní linku našeho cvokaře a hned potom hystericky obvolává příšerné bratry a sestry z církve věřících. Za třicet minut už se to tady bude hemžit tlustými ženskýmia jejich pedofilními manžely s prasečíma očima. Zavolají mě do obýváku. Usoudí, že moje znamení je „skutečně závažný problém a velká hanba“, načež mi na něj naplácají nějakou posvátnou mast, která mi ucpe póry a udělá se mi po ní obří uher, a nakonec na mě všichni přitisknou dlaně a pomodlí se. Poprosí boha, abych přestala být otravná puberťačka a přítěž pro rodiče. Ach ano, a s tím znamením se taky bude muset něco udělat, to dá přece rozum. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kdybych mohla bohu slíbit, že budu hodná, a on zařídil, abych se neproměnila v jiný živočišný druh a nemusela přestoupit na jinou školu, brala bych to všemi deseti.… Celý článek ›

Můj tupčím John Heffer vypadá na první pohled jako pohodový, vcelku normální pán. Když s mámou začali chodit, zaslechla jsem jednou její kamarádky, jak říkají, že je „pěkný mužský“ a „šarmantní chlápek“. To bylo na začátku. Máma teď pochopitelně má úplně jiné kamarádky, takové, které dotyčnému pěknému a šarmantnímu chlápkovi připadají vhodnější než parta zábavných nezadaných žen, se kterými se přátelila dřív. Nikdy jsem ho neměla ráda. Fakt. Neříkám to jen proto, že teď ho nemůžu ani cítit. Hned od prvního dne jsem o něm jedno věděla jistě – že to hraje. Hraje si na pohodáře. Hraje si na dobrého manžela. Dokonce i na dobrého tátu. Vypadá jako každý chlap ve fotrovském věku. Má tmavé vlasy, hubené nohy a roste mu pupek. Jeho oči jsou vážně okna do duše: studené a vyblitě hnědé. Když jsem vešla do obýváku, stál u pohovky. Máma seděla v jejím rohu jako hromádka neštěstí… Celý článek ›

Když jsem usoudila, že už všichni určitě odjeli, setřásla jsem si vlasy zpátky do čela, vyšla ze záchodů a rychle zamířila k východu na studentské parkoviště. Zdálo se, že vzduch je čistý – jen úplně na opačné straně se ploužil nějaký kluk. Měl na sobě takové ty odpudivé, rádoby hiphoperské džíny, co vypadají jako dva pytle, a musel se pekelně soustředit, aby mu při chůzi nespadly, takže mě by si rozhodně nevšiml. Zatnula jsem zuby, abych zmírnila bolestivé bušení v hlavě, a vyrazila ze dveří rovnou ke svému broukovi. Jakmile jsem se ocitla venku, nemilosrdně se do mě opřelo slunce. Vlastně ani moc nesvítilo, po nebi plula spousta takových těch nadýchaných oblaků, co vypadají tak hezky na fotkách, a slunce se schovávalo za nimi. Ale mně to nepomáhalo. I před tou polovičatou září jsem musela přimhouřit oči a zastínit si je rukou. Přemítala jsem, jak je možné, že mi obyčejné denní světlo působí… Celý článek ›

Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní. „Hele, Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná.“ „Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně. „Máš pravdu.“ Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi na mě leze to, čemu náš totálně pošahaný učitel biologie Wise říká „pubertální mor“. Kdybych umřela, nemusela bych zítra psát písemku z geometrie? Naděje umírá poslední. „Hej, Zoey. Posloucháš mě vůbec? Podle mě si dal tak čtyři, nejvýš šest piv a tři panáky. Ale o to nejde. Určitě by… Celý článek ›